Další den ráno jsme vstávali brzy, abychom společně s Mikou vyrazili k jezeru Issyk Kul, kde měl příbuzné. V osm hodin jsme již byli na Západnímautobusovém nádraží a čekali dvě hodiny na další lidi, kteří pojedou stejným směrem. Jen co jsme vyrazili a byli za městem, Mikovi zvonil telefon, jak jsme daleko, že prý kvůli mému příjezdu z takové dálky zabijí ovci. Přesvědčovali jsme, že to není třeba, ale zvyk je zvyk. 
Čtyřhodinová cesta utíkala poměrně rychle. Podél cesty jsme minuly několik vesnic s nízkou zástavbou. V pozadí byly vidět zasněžené vrcholky hor. Dech beroucí výhledy. Po hodině a půl cesty jsme začali stoupat do hor, krajina se měnila a my jsme projížděli úzkými údolími, kde vedle cesty tekla jen řeka. Vystoupali jsme a projeli jsme několik vesnic, kde k maršutce přicházeli ženy s uzenými rybami na prodej. 
Domy ve vesnicích byly postaveny v druhé polovině minulého století v období sovětizace, kdy kočovný národ Kyrgyzů byl donucen se usadit. Ve většině vesnic stojí mešita. Na pláních před horami se pasou ovce, krávy a koně. Po pravé straně se nám naskytl pohled na jezero Issyk Kul, které v létě slouží jako rekreační oblast a jeho voda dosahuje teplot až 28 stupňů. Vystoupili jsme ve vesnici a dál jsme museli taxíkem nebo pěšky. Taxi ne a ne jet, tak jsme dlouho stáli a čekali Jenishbeck a Mika si zatím koupili kartáček na zuby a já jsem dostal nabídku od místního rodáka, abych po ukončení školy přijel, že společně budeme pást ovce a jezdit na koni. Myslel to smrtelně vážně, takže já se už o práci nebojím, ani v době krize. 
Dostal jsem od kluků nové kyrgyzské jméno Aleshbeck. Konečně se objevila modrá Lada, která nás měla odvést k Mikovým příbuzným. Nejprve jsme najeli natankovat a pak jsme po kamenité cestě vyrazili směrem k horám. Skrz naprasklé přední sklo jsem sledoval kamenitou cestu vhodnou tak pro traktory. Jiné auto, by mělo s terénem problémy, ale Lada ze 70 let, si s tím hlavu nedělala. Po dvaceti minutách hopsavé jízdy jsme dojeli do místa, odkud se muselo jít pěšky. Tam na nás už čekal sedmiletý syn příbuzných. Přeskočili jsme potok a už jsme v dáli viděli malé stavení, ke kterému jsme mířili. „Už týden se nám zdá o tom, že přijedete,“ vítala nás žena u branky. Dostal jsem pusu na tvář. Její muž mi potřásl rukou a přiklonil se ke mně, tak je to zvykem mezi muži. Zavedli nás do svého příbytku. 
Každý host je požehnáním pro dům, do kterého vstoupí. U Kyrgyzů to stále platí a není to jen o slovech, jako u jiných turkických muslimských národů. Vstoupili jsme do malé předsíňky, která sloužila zároveň jako koupelna. Na nízkém dřevěném stolku, byly položeny kbelíky a lavory s vodou, vedle kterých byly čistící prostředky. Boty jsme nechali na linoleu před kobercem, hned vedle kamen, které ústily do vedlejší místnosti. Výška v místnosti nebyla vyšší než dva metry deset. Vstoupili jsme do druhé místnosti, která sloužila jako jídelna, po pravé straně bylo vyústění malých kamenných kamen, na kterých se ohřívala v staré železné konvici voda na černý čaj. Po pravé straně bylo, mi již známé zařízení podobné kuchyňským kamnům s jednou ploténkou. 
Na zdi visel červený koberec a uprostřed stolu byl připraven nízký stolek, který se utápěl pod masou jídla. Jako čestný host, jsem seděl podle obyčeje proti vstupním dveřím a naproti hostitelce, vedle mě si jako další čestný host sedl Jenishbek, po levé straně jsem hlavu rodiny. Mluvili jsme rusky a chvílemi se mluvilo kyrgyzsky, z čehož jsem moc nepochytil. Jako správní hosté jsme přivezli z města dárky pro děti a hostitele a to v podobě ovoce, bonbónů, čaje a různých pamlsků. Na stole byla čerstvá jablka, domácí zavařenina různých druhů, domácí máslo a sušenky. Paní domu mi podávala misku s černým čajem. „Jsme moc rádi, že jste přijeli. Jezte, pijte a buďte tu jako doma,“ nám se zlatým úsměvem sdělovala, až podala čaj každému kolem stolu. 
Ve Střední Asii je stále populární mít zlaté zuby, asi máte jistotu, že své jmění jen tak neztratíte, nebo nějaká banka Vás o něj nepřipraví. „Vše, co je na stole dělám sama. V létě přes den chodím do lesa a do okolí, abych nasbírala plody přírody. Vystačíme si tu úplně na všechno sami. Je to tu lepší než ve vesnici, kde není práce. Do vesnice chodím, jen pro cukr, drogérii a čaj. Vodu bereme z horského potoka a ostatní produkty jsou jen naše. Máme malé stádo ovcí, teď už jen dvacet čtyři, jednu jsme zabily na počest Vašeho příjezdu. Potom máme čtyři koně, devět krav, dva osly, dva psy, husy, slepice a krocany. Jsem moc ráda, že jsme před třemi roky odešli z vesnice. Muž nepije a musí se starat o dobytek,“ zakončila hostitelka. 
V tu chvíli vstoupila do dveří sestra hostitelky a přinesla na stůl hlavní chod, brambory a vařené kosti s masem z ovce. Jali jsme se okusování a mastného hodování. Pěkně to do krku klouzalo. Vedlejší místnost byla rovněž zařízena velmi skromně, televize, jedna úzká postel a dřevěná truhla. V místnostech byl na zemi teplý koberec. Až jsme dojedli, dopili a dopopovídali první uvítací, šli jsme se projít ven. Hned vedle vstupních venkovních dveří byly další dveře. Myslel jsem, že se jedná o nějakou kůlnu, byl to však omyl. Byla to kuchyň, v hluboké hliněné peci praskalo dřevo a v železném kotlíku zapuštěném do pece vřela voda s naporcovanou ovcí. Zbylé maso vyselo na dřevěné tyči nad pecí, do toho všeho znělo kyrgyzské rádio. 
Šli jsme se podívat na zasazené jabloně a švestky. Jeden hektar půdy stojí v současnosti 2 tis. amerických dolarů. Muž začal osedlávat koně, že prý se povozíme. Kobylka moc nechtěla sedlo na tož někoho na sobě. Trošičku kopala nohama. Byl jsem rád, že jsem dostal osla. Mika dostal koně a Jenishbeck dostal taky osla. Vyrazily jsme cvalem na kyrgyzské pláně. Koně jsou opravdu rychlejší než oslové. Ten můj jel, přesto nějak rychle a nechtěl mě poslouchat. Že bych byl takový osel, abych nezvládl osla? 
Podívám se za sebe a tam za námi běží synek hostitelů, který do osla kope – tomu se to pochopitelně nelíbí, takže vybírá velmi pichlavou cestu různým křovím. Konečně to synek vzdal a osel se uklidnil. Dojeli jsme naše koňáky a dívali se jak závodí do vrchu, když v tom se Mikova kobyla splašila a shodila ho na zem. Pobídl jsem oslíka a jeli jsme k Mikovi, už vstával ze země, naštěstí vyndal nohu v čas ze střemenu. Kobyla zmizela někde v houští, takže Mika šel na zpět pěšky a naštěstí měl na hlavě jen malou bouli a několik odřenin. Začalo se stmívat a hory v pozadí dostávali nové barvy. Oblaka ustoupila, takže byly vidět vrcholky kopců a nedaleká nově postavená cesta přes údolí hor vedoucí do Almaty. Začali jsme hledat dobytek. Nějak se nám zatoulaly dvě krávy, takže jsme měli plné ruce práce. Na zimu dávají místní za úplatu dobytek a ovce pasákům v horách, kteří je šest měsíců pasou. Starost o jednu ovci stojí přibližně třicet korun a starost o jednu krávu asi šedesát korun. Pasáci si přijdou na docela slušné peníze, když si vezmu, že třeba soused hostitelů měl ovcí tisíc, tři sta krav a dvě stě koní. To mi pak došlo, když říkali, proč jsou malí chovatelé. 
Úplně jsem zapomněl zmínit to nejdůležitější a tím byla toaleta. Dřevěná kadibudka, která se při větru různým směrem nakláněla, měla svá vrátka nasměrována k jezeru, za kterým se tyčily bílé vrcholky mohutných hor. Máte doma někdo takový výhled na záchodě? Byli jsme již velmi ofoukaní větrem a trošičku promrzlí. Zmrzlé a mokré ponožky na nohách jsme s příchodem do příbytku dali ke kamnům a vzali suché. Hostitelka nám už podávala čaj a říkala, že musíme hodně jíst. Jedli jsme, byl jsem už úplně plný a pořád do mě něco rvali. Už jsem opravdu nemohl. Seděl jsem na koberci v tureckém sedu a poslouchal kyrgyzskou rozmluvu o islámu. Něco v tom smyslu, že imáni jsou papežštější než papež. Mluvilo se víc kyrgyzsky než rusky, což byl trošku můj handicap, ale alespoň jsem mohl v klidu usrkávat čaj a vnímat atmosféru spokojené venkovské kyrgyzské rodiny. V tom paní domu zavelela a na stůl se začala nosit večeře. 
Už jsem nemohl předtím, a teď donášeli polévku, v které byla obrovská kost s tučným masem. Pro Kyrgyze určitě nebetyčná pochoutka. Po polévce přišel další chod v podobě bešparmaku. Těstoviny s vývarem z masa a cibulka s masem, pochopitelně na kosti. Bešparmak v překladu znamená pětprstů a stejně tak se i jí, drobný problém dělá vývar, který se z talíře vysrká nebo se podává do speciální misky. Mladý syn, který předtím kopal mého osla, se chopil kosti a začal ji okusovat a žužlat. Žužlali jsme všichni a opět to všechno pěkně klouzalo do krku. Po hlavním jídle jsme opět pili čaj a povídali si, ke konci večera jsme zpívali a hráli na kyrgyzskou balalajku, bohužel jsem zapomněl, jak se přesně jmenuje. 
jsem musel zpívat taky, tak jsem vybral písničku, kterou měl rád Masaryk – Ach, synku synku...Malinko se hodila do tamního prostředí. U večeře jsme řešili politiku a životní osud. Ve dvanáct hodin obyčejně se na pět hodin vypíná v rámci úspor v celém Kyrgyzstánu světlo, nejinak tomu mělo být tady. Během naši návštěvy se tomu tak nestalo, bralo se to jako osudové poselství a štěstí, které přinesl příchozí host. Bylo nám třem hostům ustláno na zemi ve vedlejším pokoji. Táta se synem spali na posteli a hostitelka se sestrou si ustlali v místnosti na zemi, kde jsme před tím jedli. Kolem čtvrté hodiny mě vzbudilo hrozné chrápání, které naštěstí brzy ustalo.
Další den ráno jsme posnídali a vyrazili na procházku. Bylo slunečné ráno, na nebi nebyl ani mráček. Jeden lepší výhled střídal další. Po obědě jsme ještě prohodili několik slov s kolemjdoucími lovci zajíců a pak jsme pěšky vyrazili zpět do vesnice. Doprovázel nás vůz tažený oslem, na kterém seděl mladý syn, který odjížděl na pět dní bydlet k babičce, aby to měl blíže chodit do školy. Na voze seděla hostitelka a ve voze seděla její sestra zasypaná taškami. My tři jsme šli pěšky. 
Pěkně jsme se prošli, když jsme došli k dalšímu stavení, kde nás opět hostili jako krále. Babičce Miky je přes osmdesát let a žije s dalšími Mikovými příbuznými. Nezbývalo nám už moc času, abychom se dostali v čas zpět do Biškeku a tak jsme se rozloučili a vyrazili k hlavní ulici, která vedla do hlavního města. Po chvíli nám zastavil džíp, který nás odvezl za stejnou cenu jako maršutka, což bylo opět deklarováno jako zázrak mého příchodu. Večer kolem desáté hodiny jsme se dostali domů, kde nás čekala Apa (mamka) opět s plným stolem jídla. Vyprávěli jsme, až jsme z toho byli docela unavení a tak jsme kolem půl druhé šli spát.
Občas bylo možné zahlédnout opuštěné stavení nebo Žigulíka s pytli na střeše. Vesnice mají charakteristickou modro bílé zbarvení. Vrata, plot a okenice modré a fasáda bílá. Chvílemi nebyl žádný provoz, nalevo i napravo nebylo nic jiného než step a elektrické napětí. Cesta by se dala zvládnout mnohem rychleji než za čtyři hodiny, protože asfalt je velmi dobrý, bohužel skoro po celou dobu cesty je maximální rychlost 50 km v hodině i přes značné rovinky. Za chvíli se začal terén zvolna měnit a přicházeli kopce, kopce plné energie. V duchu jsem si říkal, že by to tady bylo super na kolo. Po třech a půl hodiny jízdy jsme přijeli na hranice. Všichni jsme museli vystoupit a projít pasovou kontrolou uvnitř budovy. Kazachstánská pasová kontrola proběhla bez větších problémů, až jsem se divil, jen trvala trošku déle, než jsou kazachstánští občané zvyklí, tak mě proklínali pohledem. 
Nemohu za to, že muž v uniformě psal na počítači jedním prstem a všechny písmenka byla jinde než obvykle. Přešel jsem most oddělený dvěma červenými závorami, abych se mohl podrobit kontrole kyrgyzské. Vystál jsem frontu u okénka, aby mi bylo sděleno, že cizinci chodí jinam. Došel jsem do kanceláře, kde byli dva Kyrgyzové plně zabraní do počítačových her podobné piškvorkám. Jeden z nich pootočil hlavu, změřil si mě pohledem, druhý hrál bez rušení dál. „Co chceš?, zeptal se. „Poslali mě sem, chci jet do Biškeku,“ odpověděl jsem. Požádal mě o pas, který položil před klávesnici a jal se dohrát svou rozehranou hru. Po chvíli vzal pas do ruky a začal s ním listovat. „Odkud jsi? Proč jedeš do Kyrgyzstánu? Máš tam nějaké známé?“ ptal se, se zamračeným pohledem. Odpověděl jsem mu, ale on stále listoval pasem a díval se na různá visa. V hlavě jsem si říkal, jestli na mě maršutka ještě čeká, nebo už ujela a jak dlouho a kolik mě to bude stát, abych se do Biškeku dostal. Zalistoval naposledy pasem a dal mi razítko. Joo tak to mohlo být, ve skutečnosti to bylo trošku jinak. Zalistoval ještě několikrát pasem, aby mi sdělil, že mě nepustí, protože mám špatné visum, že se musím vrátit do Almaty na kyrgyzské velvyslanectví, abych dostal košer visum. Odmítl jsem a požádal ho, aby mi tam razítko dal a já mohl pokračovat dál v cestě. Druhý úředník se také začal zajímat o můj pas. Mezi tím přišli další lidé, cizinci, hlavně Turci, kteří dostávali razítka bez problémů. Všichni ostatní museli čekat na svůj pas venku, naštěstí já jsem byl s nimi uvnitř v teple. „Aleš, Aleš, Aleš, co mám s tebou dělat? ptal se mě s úsměvem muž v zelené uniformě. „Pustit mě do Biškeku,“ odpověděl jsem mu. Chvíli jsme si tímto způsobem povídali, ale nevypadalo to, že se do Kyrgyzstánu podívám. 
Hledal jsem něco pro můj rozpočet. V hotelu mi doporučili jiné místo, kam jsem taxíkem odjel. Hotel byl sice levnější, ale pořád se mi nechtělo platit ve Střední Asii tolik, jako na Šumavě nebo v Krkonoších. V koutku hotelu byla kancelář, která nabízela službu, že najde ubytování v pronájmu levněji. Využil jsem toho, protože se už stmívalo. Říkal jsem si, že tu zůstanu, tak na dvě maximálně tři noci. Paní mi napsala adresu, kam jsem se měl dopravit, kde na mě čekala moje nová postel. Nechtěl jsem jet taxikem, tak jsem využil trolejbusu. Zeptal jsem se šoféra, který mi slíbil, že mi zastaví mimo zastávku blízko mého místa. Dali jsme se do řeči, z kterého přišlo pozvání na přenocování za poloviční cenu, tedy za 500 som (180 Kč), říkal jsem si, že to bude určitě větší zážitek než pronajatá místnost. Jako je v místní mentalitě zvykem, jsem zapomněl na nabídku za 1000 kč a vzal levnější variantu. Tolik, jak zněla přezdívka řidiče, mi řekl, že musí dořídit směnu a pak pojedeme společně domů. Vysadil mě v centru, kam jsem měl opět přijít za dvě hodiny, aby mě nabral a odjeli jsme do depa. Chodil jsem po městě, které začínalo žít nočním životem. Osvětlené ulice, dobře oblečení lidé, velké ulice pro lidi a auta, upravená zeleň, nic jako zahradníkem zapomenutá Almata! 
Po hodině sebrali opilého Marata, posadili do auta a všichni odjeli společně s Tolikovou ženou a dětmi k dalším příbuzným. Když neobjedete všechny příbuzné, znamená to velkou hanbu a dostanete se do klepů. Tolik naštěstí zůstal doma, byl jsem výmluvou. Oficiálně jsme se znali už dříve, aby rodina rovněž nepřišla do klepů, že ubytovává za peníze cizince. Tolik vymyslel, že když sloužil v Pobaltí v době Sovětského svazu, tak můj táta byl jeho dobrý kamarád z Československa. Asi to zabralo. Tolik vytáhl staré fotky z oné doby a ukazoval, jak jako voják byl v Pobaltí. Staré fotky na vlhkém papíře alba měly zvláštní zápach. Chvíli jsme ještě povídali a kolem jedenácté, i přestože jsem nebyl unaven, jsem šel na kutě. Nebylo co víc si říci a navíc za hodinu vypínali proud. 
